zde ke stažení ve formátu PDF
CC RALLY // DAKAR 2015 / ONDŘEJ ZÁRUBA
TEXT: MICHAL FORST FOTO: ONDŘEJ ZÁRUBA
ONDŘEJ ZÁRUBA:
“NA DAKARU PLATÍ VÍCE NEŽ JINDE, ŽE LIDÉ JSOU RŮZNÍ.”
NA JIHOAMERICKÉM DAKARU JSEM TOHO V ROLI FOTOGRAFA ZAŽIL UŽ DOCELA HODNĚ. NESČETNĚKRÁT JSEM BOJOVAL SÁM SE SEBOU, S PŘÍRODNÍMI ŽIVLY I S MALÉRY, PLYNOUCÍMI Z NEZNALOSTI POMĚRŮ A NEDOSTATKU ZKUŠENOSTÍ. UŽ SE MI NESTANE, ŽE BYCH SI S SEBOU DO DUNOVÝCH POLÍ NEVZAL DOSTATEK VODY, ZBYTEČNĚ NEBLOUDÍM ANI NEZAPADÁVÁM DO PÍSKU, ALE ZNOVU A ZNOVU SE PŘESVĚDČUJI O TOM, ŽE TY NEJSILNĚJŠÍ ZÁŽITKY MI MOHOU V KTEROUKOLIV CHVÍLI ZOSNOVAT NEVYZPYTATELNÍ LIDÉ VŠUDE OKOLO. DOBRÉ, I TY HORŠÍ…
Svěřil jsem se Ondrovi s obavou, že když to tak půjde dál, nebude v příštích letech o čem psát. Při svém třetím Dakaru už nekolaboval žízní, nebloudil v horách, nebrodil rozvodněné řeky ani nedoloval auto z bahna, které mělo vlastnosti dobře namíchaného betonu. Už zkrátka ví své a těží z draze nabytých zkušeností.
Jenomže Dakar, to je velký podnik, kde nikdo nejede jen sám za sebe. Ve hře je spousta faktorů. A připadá mi, že ten lidský začíná mít navrch nad nástrahami tratě i nevyzpytatelností přírodních živlů. A tak letos vymysleli Ondrovi a jeho kolegům největší prekérku sami organizátoři. „Hledalo nás sedmdesát policajtů, vrtulníky a námořní garda,“ objevilo se mi jednoho lednového rána v mailu. Ba ne, obavy nejsou na místě − Dakar bude vždycky psát silné příběhy.
Michal Forst, autor textových úprav
DEN před Silvestrem jsem se už potřetí stal součástí více než tisícihlavé bandy lidí, kteří se vždy v tomto čase touží dostat z Evropy někam na jihoamerický kontinent − podle toho, kde zrovna startuje Rallye Dakar. Letos bylo naším společným cílem argentinské Buenos Aires.
A UŽ JE TO TADY ZASE
Že vše nepůjde úplně podle plánu, jsem zjistil už na pražském letišti, z jehož ranveje se moje letadlo zvedlo s dvouhodinovým zpožděním. Jelikož v Paříži jsem měl pouze hodinu na přestup směr Jižní Amerika, první zádrhel byl na světě. Moje tajné přání, aby měl i tento let zpoždění, nebylo vyslyšeno.
To, že jsem zůstal trčet v promrzlé Paříži jen v nazouvácích, letních kalhotách, tričku a lehké mikině, by mi ani tak nevadilo, postarali se o mě. Nejhorší bylo ustát to více než den dlouhé čekání s vědomím, že zatímco já jen tak zabíjím čas v letištním hotelu, moji parťáci už jsou v Argentině a užívají si sluníčka.
Když jsem do Buenos Aires konečně dorazil i já, lilo jako z konve. Na letišti mě odchytil typický „jakože taxikář“, který mi svým „jakože taxíkem“ nabídl odvoz do přístavu za docela přijatelných 90 dolarů. Po hodině a půl kličkování − evidentně příliš nevěděl, kde je − na mě vybafnul: 140 dolarů! A už je to tady zase, došlo mi, když jsem si u člověka, který neuměl ani slovo anglicky, snažil vymoci splnění dohodnutých podmínek. Rezignoval jsem…
ZAČALO TO VŠELIJAK
Silvestra jsem ještě v Jižní Americe netrávil, tak jsem byl zvědavý, co ti horkokrevní frajeři předvedou. Možná jsem netrefil úplně dobré místo, na ulici nebylo ani živáčka a na obloze se rozsvítily dvě světlice. To byl celý Silvestr!
Druhý den jsem nepříjemně překvapil sám sebe, když se mi podařilo ztratit jeden z foťáků, které jsem si přivezl. Ani startovní ceremoniál − jako obvykle velkolepý, ale tentokrát zasazený do hodně fádního prostředí − mě zrovna nenadchl. A pohled na mapu tratě první etapy, narýsované snad podle pravítka, mě dorazil. No uvidíme.
Otázku, kde nakonec zakotvit na focení, za nás vyřešila zdálky viditelná skupinka diváků, shromážděných na okraji dlouhé a úplně rovné prašné pisty. Dramatickou podívanou tam slibovala skutečnost, že rychlou trať v tom místě protínaly staré koleje. Hned první motorkář odstartoval velkolepou „leteckou show“, která vrcholila průjezdem nejlepších kamionů. Jejich piloty snad ani nenapadlo na vteřinu odstavit plný plyn. Vidět tahle monstra létat vzduchem v hodně vysoké rychlosti, to byl úžasný zážitek. Od rána se tam grilovalo a čepovalo vychlazené pivo. Bylo nějakých pětatřicet ve stínu, tak to zkrátka bodlo. Mimochodem − v Argentině mají o pojmu „jedno pivo“ docela zajímavou představu. Ve městě to představovalo džbán o objemu 1,5 litru, tady pro změnu něco jako litrovou lahev. Bylo opravdu horko, tak jsme si „to jedno“ dopřáli vícekrát.
VELKÁ AKCE
Přesuny mezi jednotlivými etapami představují v měřítkách Dakaru stovky kilometrů. Do bivaku, kde se nocovalo mezi prvním a druhým dnem soutěže, jsme těch stovek měli plných šest.
Když už jsme věděli, že provoz tiskového střediska nestihneme, volali jsme jednomu z kolegů, aby nám vyzvednul roadbook na následující den a taky kód do navigace Tripy. Bez toho bychom byli v poušti ztraceni. Když nám oznámil, že mu nic nedali a chtějí s námi mluvit osobně, vůbec jsme netušili, o co by mohlo jít.
V press centru jsme se objevili kolem desáté večer. Přivítala nás Sára, vedoucí tiskového oddělení závodu, řevem, že nás hledá policie a že jsme na Dakaru skončili! Zůstali jsme stát jako opaření. Vůbec jsme netušili, co se vlastně děje. Asistentka Matilda nás pak doprovodila do stanu organizátorů, kde už na nás čekaly docela vysoké „šajby“ od místní policie. A hned, že jsme se ztratili, že nás hledá spousta lidí, že měli ve vzduchu vrtulníky a tak dále a tak dále. Netušil jsem, o čem to mluví, tak jsem nabídl, že jim nejprve sám povím, kde jsme byli a co jsme tam dělali. A hlavně, že jsme úplně pohodě.
Pánové byli docela překvapení, jakýže jsme to měli klidný večer a pohodový den, tak nám začali vyprávět celý příběh ze svého pohledu. Okolo jedenácté večer jim prý přišel do dispečinku poplašný signál z našeho iritraku, což je přístroj, který nás a naše auto neustále hlídá. Takový signál vyšle jenom v případě, když někdo zmáčkne tlačítko pro chvíle, kdy jde o život. No, a ten jsme jim prý vyslali z nebezpečné oblasti, kde se často přepadávají a vykrádají auta. Signál navíc přišel po hodině znovu. A pak už se jim údajně náš iritrak neozýval vůbec…
Jelikož se jim nepodařilo kontaktovat nás, rozjela se monstrózní pátrací akce za účasti sedmdesáti policistů, námořní gardy, jízdní policie na motorkách a vrtulníku. Ukončili to tím, že jsou rádi, že nás vidí živé a zdravé a že se vlastně nic nestalo. Celá debata se přehoupla do přátelského tónu.
Policista nás požádal, abychom to později všechno ještě jednou zopakovali jejich generálovi a pak to společně zaprotokolovali. Než se generál objevil, tak nám policista vyprávěl, že zná Tomáše Berdycha a že umí trochu rusky a trochu chorvatsky.
Po příchodu nejvyššího jsem ještě jednou všem zrekapituloval události uplynulého dne. Shodli jsme se, že se náš iritrak nejspíš zbláznil a sám od sebe vydal poplašné signály. Potom jsme pokračovali v uvolněném hovoru a z argentinského generála se nakonec vyklubal Moravák, po babičce.
„Vy máte dvě auta?“ zeptal se nás. „Ne, to nemáme,“ odpověděl jsem. „A vaše registrační značka končí na 001 nebo 002?“ pokračoval. Zakroutil jsem hlavou, že ani jedno, ani druhé. „A je vaše dakarské číslo 1016?“ zeptal se generál. „To ne, pane, my máme číslo 1015,“ sdělil jsem mu. A bylo po pohodě! Od té chvíle jsem sledoval, jak postupně ztuhli, zbledli a nevěřícně se po sobě dívali. Došlo jim, že hledali úplně jinou posádku. Organizátoři začali zběsile telefonovat a my jen překvapeně pozorovali ten šrumec, který nastal.
Došlo nám, že jsme tam omylem a spadl nám kámen ze srdce. Policisté se nám omlouvali a málem se při tom klaněli. Ne tak organizátoři. Sára se po nás pořád škaredě dívala a k nějaké omluvě se rozhodně neměla. Musel jsem jí dát tak trochu za pravdu. Na tom, že se nám nemohli dovolat a zkontrolovat, jestli jsme v pořádku, jsme měli svůj díl viny. Naše telefony byly nedostupné…
FÉROVÍ KLUCI
Na trati speciálky páté etapy jsme měli vytipované pěkné místo na focení, ale nestihli jsme k němu dojet. Zůstali jsme asi o třicet kilometrů blíže startu „erzety“. Nakonec to tam nebylo až tak špatné. Dělali jsme hezké fotky a jen koutkem oka registrovali pár chlapíků sedících ve stínu opodál. Přijeli se podívat na závod a upéct si něco dobrého k snědku. Když to moc nejezdilo, dali jsme se do řeči. Chlapi nám hned nabídli grilované maso a studené pivo. Odvděčili jsme se kalendáři, které jsem pro takové příležitosti nechal vyrobit.
Po průjezdu špičky kategorie kamionů jsme se rozloučili a odjeli. Po pár kilometrech jsme dostali nápad vyfotit v jemném písku, kterému se na Dakaru říká fesh−fesh, náš presscar − oficiální novinářské auto, které prošlo technickou přejímkou a díky němuž se můžeme pohybovat přímo po trati závodu. Klukům se povedly úžasné fotky. Jenže když nasedali zpátky do auta, uslyšeli od předního kola zlověstné syčení. No jo, defekt.
Kousek jsme popojeli a na pevném podkladu vyházeli z auta půlku věcí, abychom mohli vyndat zvedák. V ten moment se tam objevili naši argentinští přátelé, zastavili, vystoupili a přinesli nám skoro kompletní fotografickou výbavu Petra Luska. On si ji zapomněl na tom místě, kde jsme fotili naše auto! Šlo o věci v hodnotě několika set tisíc a tihle chlapci mu je přivezli. A ještě k tomu nám vyměnili kolo. Když viděli, že máme defekt, odehnali nás od toho, vyndali svůj zvedák a chopili se práce sami.
Pro takovéto vzácné příležitosti vozím na Dakar tvrdší kalibr − ferneta. Ten je tam poměrně v kurzu a chlapům udělal velkou radost. Když pak jeden z nich naznačil, že se mu líbí naše týmová trička, okamžitě jsme je svlékli a darovali jim je. Byla tak špinavá, propocená a smradlavá, že naše manželky by je nejspíš praly samostatně. Tam to nehrálo roli. Loučili jsme se s dojetím.
Bolivijský folklor
Při letošním Dakaru jsme si hned dvakrát užili přejezdy horských sedel v Andách. No − užili… Ono přehoupnut se přes těch skoro 5000 metrů nad mořem s člověkem docela zamává. Špatně se dýchá, bolí hlava, každý je unavený a těší se zase dolů. Zvlášť motorkáři to vždycky mají těžké, protože do těchhle etap startují brzy ráno.
A to tam bývá opravdu hodně studeno.
Teplotní výkyvy vůbec všechny na Dakaru důkladně prověřily. A kluky na motorkách především. Zezačátku kolabovali vedrem při teplotách nad 40 stupňů ve stínu. V horách pak bylo kolem nuly a v Bolívii se k chladu přidala ještě voda − z nebe i ze země. Na pláni Salar de Uyuni jim slaná voda ničila motorky a tekla do bot, rukavic i pod ochranné brýle.
Bolívie − to byla vůbec kapitola sama pro sebe. My jsme dlouho žili v nejistotě, jestli nás tam vůbec pustí. Bylo třeba získat speciální povolení a dlouho se to nějak nedařilo. Když jsme pak přijeli na hranice, ty papíry nám stejně byly na nic. Dorazili jsme tam v noci a to se mezi Chile a Bolívií přes čáru nesmí. Kromě nás tam stálo ještě pár aut organizátorů, kteří tvrdili, že se na tom pracuje. Už před tím jsem slyšel, že ve Francii existuje někdo, o kom se na Dakaru mluví jako o „papa Charliem“. On prý na dálku dokáže to, co je normálně neřešitelné. Asi zapracoval, protože jsme hranici ještě v noci projeli. Žádná povolení a pasy v tu chvíli nikoho nezajímaly.
Ráno bylo hodně chladné.
Zato přijetí v jedné vesnici, kterou jsme projížděli, neskutečně vřelé. Všichni byli na nohou, lemovali silnici, zpívali, tančili a radovali se. Byli šťastní, že se s nimi fotíme.
Pochopitelně si mysleli, že jsme závodníci. Ještě větší paráda pak byla k vidění na startu speciálky, kde hrálo několik místních folklorních kapel. Kvůli těmto lidem a neskutečně krásné krajině má zařazení Bolívie na mapu Dakaru smysl.