zde ke stažení ve formátu PDF
PANTANAL – BRAZÍLIE
Píše se 25. květen 2010 a parta „sedmi (statečných)“ fotografů vyráží z pražské Ruzyně do brazilského Pantanalu. Je pravdou, že ještě před půl rokem jsem neměl o existenci Pantanalu ani ponětí, a kdyby se mě někdo zeptal třeba: kde že to ten Pantanal je, jen bych pokrčil rameny. Během posledních několika měsíců, když už jsem věděl, že jedu do Brazílie, jsem zjistil, že Pantanal je velkou neznámou pro většinu mého okolí, a o to víc jsem se těšil.
Pár dat o Pantanalu:
Pantanal je přezdíván jako nejkrásnější bažina světa. Nachází se v západní části Brazílie v sousedství Bolívie a Paraguaye na ploše cca 190.000 k m2, což je více než dvojnásobek rozlohy České republiky. Časový posun je minus 6 hodin, takže když se v Česku večeří, v Pantanalu je oběd.
V listopadu nadchází období dešťů, které trvá až do února. V tuto dobu se zdejší řeky rozlévají do širokého okolí a zaplavují místní pastviny. Když řeka opadne, na zaplavených pastvinách zůstanou pro Pantanal typická jezírka.
Brazílie je obrovská země o velikosti cca 8,5 mil. km2 a je co do rozlohy srovnatelná s Austrálií.
Cíl cesty jižní Pantanal a ekofarmu Fazenda Barranco Alto (www.fazendabarrancoalto.com.br) jsme dobyli přibližně po 35 hodinách.
Letěli jsme z Prahy do Frankfurtu, odtud do Sao Paula a pak do Campo Grande, kde na nás čekala tři terénní auta s řidiči a osm hodin cesty na farmu. První dvě hodiny jsme jeli po asfaltce až do města Anastacia, pak další dvě hodiny po zpevněné cestě a zbytek našeho cestování, kdy už jsme byli utahaní jako koně, byl v režii terénní bahenní vložky. Za Anastacií začíná Pantanal – bažinatá rovina, kterou jsme chtě nechtě museli projet.
Poslední čtyři hodiny jsme si užili skutečný „Dakar“. Kličkovali jsme mezi obrovskými loužemi, a když už nebylo zbytí, museli jsme bahenní lázní projet. S odhodláním se naši vozatajové vrhali do louží a nechávali přes kapotu a čelní sklo přelévat špinavou vodu. Všechna tři auta jela na svém limitu. U nás doma snad není jediný terénní vůz, který dostává v běžném provozu takhle zabrat. Do bahna jsme zapadli jen jednou a jen jednou přišel ke slovu naviják.
Všichni jsme si museli udělat foto do našeho „deníčku“, protože nikdo z nás neví, kdy zase budeme toto absolvovat. (A nejspíš si to ani nepřejeme.) Do dneška nechápu, jak jsme se při neexistenci náznaku jakékoli cesty v divoké přírodě dostali až na místo. Protože se v Pantanalu stmívá už po 17. hodině, poslední skoro dvě hodiny jsme jeli bažinou potmě. Bez bloudění až na místo. Teprve až později se dozvídám, že tento způsob dopravy na farmu volí skutečně jen exoti, neboť zpravidla se sem návštěvníci dopravují malými letadly. Naštěstí máme jedno takové pro zpáteční cestu objednané. Nedovedu si představit, že bychom se měli 8 hodin kodrcat z farmy do Campo Grande a riskovat tak pozdní příjezd na letiště a zmeškání zpátečního letu.
Dnes je 3. června 2010 a máme za sebou už týden pobytu a každodenního focení zdejší přírody. Zítra nás čeká zpestření – budeme lovit piraně. Je jich plná řeka. Jen blázen by do ní vlezl a šel se vykoupat. Pokud by překonal bariéru kajmanů na mělčině a na břehu, pak pár metrů od břehu by si na něm pochutnali piraně. Fazenda Barranco Alta je ekofarma o rozloze asi 100 km2 (tj. přibližně jedna pětina rozlohy Prahy). Ubytováni jsme v samostatné m bungalovu o 4 pokojích (celkem 9 lůžek), se dvěma společenskými místnostmi, knihovnou a kompletním sociálním zařízením (samostatně pro každý pokoj). Kolmo k našemu bungalov u je jídelna s kuchyní. Vlastní život farmy se odehrává za hektarovou loukou a nás absolutně nijak neruší. V naší zahradě sedáváme pod 80letým mangovníkem, který nabízí velmi příjemný stín.
Ubytování a jídlo je jedním slovem excelentní. Majitelé farmy Marina a Lucas Leuzingerovi mají rodinné vazby ke Švýcarsku a spolu se svými dvěma malými dcerami s námi každý den obědvají a berou nás skutečně jako své rodinné hosty. Jejich přístup k nám je velmi příjemný, nenásilný a jsme z něho nadšeni. Stejně milý a usměvavý je personál, který se o nás stará. Kuchyně, úklid, praní prádla, stále plná lednice nápojů (vše v ceně) jsou zde samozřejmostí. Nikde se nezamyká, foto technika za statisíce je přístupná prakticky všem a nikdo si nedovolí na ni sáhnout. Na péči, které se nám dostává, budeme dlouho vzpomínat. Bankovky jsme vytahovali naposledy při obědě v Anastacii, na farmě peníze nejsou vůbec potřeba. Vše je v ceně, víno zaplatíme při odjezdu.
Sedm statečných – Honza, Zdeněk, Pavel, Lumír, Ondra, Michal a Dan – přijelo do Pantanalu ukojit zejména svého koníčka a dále tzv. dobít baterky (zrelaxovat). Každý den vstáváme v 5 hodin, abychom po 6. hodině mohli sednout buď na vyhlídkovou korbu náklaďáku, nebo do loďky. Auta jsou dvě, loďka jedna, takže se můžeme rozdělit na tři zcela samostatné party. Tyto každodenní výlety jsou samozřejmě v ceně. Nad rámec těchto výletů je možné využít i Lucasovu cessnu a vydat se nad Pantanal do oblak. To jsem si rozhodně nemohl nechat ujít a vůbec toho nelituji, byť to bylo za příplatek.
Tak specifická krajina se nevidí každý den a fotit z letadla, kde je možné úplně odstranit dveře a nefotit přes sklo, není také samozřejmostí vždy. Našimi průvodci jsou zpravidla Lucas (sám majitel) a Fernando, později se k nám připojila Carla, která nám dělala průvodkyni a zároveň řidičku našeho terénního vozu. Parta, která jezdí autem, kličkuje mezi jezírky a hledá hlavně savce. Ptáci, ti se nabízejí sami. Z loďky se dobře fotí ptáci v letu a kajmani.
Bonbonkem jsou lovící vydry. Ty naše loví ve čtyřech, ale úlovek spořádá vždy jen jedna. Na zbývající se dostane až ten další. O kořist se neperou a způsobně dodržují pravidla dělby práce i kořisti. Z ranního focení se vracíme před 10. hodinou a fotíme si zvířata okolo našeho bungalovu, stahujeme nafocený materiál do notebooků, vyřizujeme maily a díváme se na internet, abychom věděli, co je doma nového.
Internet je jediným spojením s domovem, neboť telefon zde nefunguje. Další kolo focení je odpoledne přibližně od půl třetí do půl šesté. Po večeři chvíli popovídáme a v devět večer většina z nás už spí. Takových dnů nás čeká přesně jedenáct a půl. Zbytek procestujeme mezi Evropou a Brazílií.
Pantanal je třetí foto expedicí, kterou absolvuji na jihoamerickém kontinentě (pokud zde zahrnu i Mexiko). Kdybych měl expedice seřadit podle zajímavosti obsahu z pohledu fotografa, nemohu se jednoznačně vyjádřit. Vzhledem k tomu, že každá z těchto cest byla za měřena jinak, nelze je srovnávat. Tato expedice si vytkla za cíl focení zvířat. Proto bych ji mohl srovnat s focením a cesta mi do Afriky. Různorodost zvířat zde ale není taková jako v Africe. Je to hlavně ráj pro ornitology, savců jsme napočítali jen 12 a museli se opravdu hledat. Někteří z nás ani celou dvanáctku savců nevidělo.
Po týdnu cestování za fotkami zvířat člověk zjistí, že se vše opakuje a možná, že některé konkrétní kusy zvířat jsme fotili v různých dnech opakovaně. Určitě je škoda, že se tento výlet nespojil s aspoň dvoudenním pobytem třeba v Rio de Janeiru nebo v některém jiném velkém městě. Na druhou stranu, kdo touží po klidu bez mobilu, může ho vychutnávat plnými doušky.
Když už jsem zmínil ráj pro ornitology, nedá mi, abych se nezmínil o dvou „hvězdách“ mezi ptáky. Nejčastěji foceným ptákem a nejčastěji foceným motivem je bezesporu letící kolibřík na květu.
// Na kolibříky cvakla závěrka za těch několik dní snad desetitisíckrát. Protože se snímá v sekvenci, odpad (rozmazané, či jinak nepovedené záběry) je obrovský. Další „hvězdou“ jsou ary hyacintové – krásně modří velcí papoušci se žlutou linkou (mají ji i na jazyku).
Při focení z lodě měli největší úspěch ledňáček (samozřejmě letící), vydra (samozřejmě rybu lovící) a všude přítomní kajmani. Kajmanů je v Pantanalu obrovské množství a jejich těla doslova lemují řeku Rio Negro, sousedící s farmou, a i některá bažinatá jezírka. Bohužel, měli jsme možnost se setkat i s dalším plazem, a to zdejší smrtelně jedovatou zmijí jararaca (Bothrops mattogrossensis). Večer přiběhla vystrašená kuchařka, že pod naším mangovníkem je had. To jsme ještě nevěděli, že je jedovatý a že po jeho uštknutí je sérum v 320 k m vzdálené nemocnici v Campo Grande. Uštknutá oběť bez nemocničního ošetření umírá na anafylaktický šok. Bez včasného ošetření nastává smrt do dvou hodin. Náš had zemřel na přesek nutí mačetou. Lucas říkal, že za posledních 7 let vidí tohoto zabijáka poprvé.
Snad každého zde musí uchvátit pohled na noční oblohu. Jelikož tady vůbec není světelné znečištění oblohy, hvězd je na nebi nepočítaně. Neboť předpokládám, že do Pantanalu pojedou bezesporu i další cestovatelé z Česka, nechť jim poslouží pár rad co s sebou. Nespoléhejte na to, že jste na 19. stupni jižní šířky, tedy v tropech. Zažili jsme tady i zimu okolo 10 stupňů. Vedle kraťasů a triček se tedy hodí i outdoorové oblečení, které zahřeje a nepromokne.
Vezměte si s sebou trekové sandály i goretexové boty (stačí nízké, ale já upřednostňuji vysoké). Nezbytné je vše proti komárům. Upotřebíte dále pokrývku hlavy, pláštěnku, tričko s dlouhým rukávem – moira. Pantanal není malarickou oblastí, takže antimalarika jsou zbytečná. Pro fotografy je nutností tzv. dlouhé sklo. Nejčastěji jsem se pohyboval v ohniskových vzdálenostech mezi 600 – 1000 mm a 100 – 400 mm. Na krajinky jsem používal zoom 24 – 70 mm. Je dobré vzít s sebou makro objektiv. Objektiv 70 – 200 mm jsem s sebou nebral a jsem tomu rád. Zde bych ho nevyužil. Určitě byste si s sebou měli vzít 2 těla (fotoaparáty). Z další výbavy doporučuji stativ, blesk + better beamer, notebook + externí HD, min 2x 16GB karty, redukci do zásuvky, naši 4zásuvkovou prodlužovačku a další drobnosti, které snad každý fotograf má trvale ve svém foto batohu.
Co říci závěrem? Foto expedice se určitě povedla! Sešla se tu výborná parta lidí – fotografů, každý, i já, si vezeme domů spoustu nádherných fotek, ze kterých máme radost. Ubytování i jídlo bylo excelentní. Zúčastnil jsem se několika foto expedicí a o této mohu prohlásit, že neměla chybu. Pokud byste se mě však zeptali, jestli bych se sem vydal znovu, asi bych váhal a nakonec zřejmě řekl NE. Proč, když jsem tu byl tak spokojený? Protože, jak jsem uvedl výše, je to ráj především pro ornitology a milovníky focení ptáků. A to já nejsem. P. S. Za tento článek bych chtěl velmi poděkovat Danovi, protože z 95 % jsou to jeho slova (jeho text). Se vším, co napsal, souhlasím a připsal jsem zde jen několik „málo“ nepodstatných informací.